Kardinál Vlk píše na téma majetkového narovnání
Debata k různým aspektům naplňování zákona o majetkovém narovnání stále pokračuje. Nově do ní opět vstupuje kardinál Miloslav Vlk. Na svém webu se nyní vyjadřuje právě k onomu souvisejícímu procesu nastolování témat v médiích a jeho veřejné diskusi. Text uveřejňujeme v plném znění.
Pohádky - trvalky o majetkovém narovnání
Chci psát o tématu uvedeném v záhlaví, ale mám určité pochybnosti, jestli to má vůbec význam. Když sleduji media, ať tištěná nebo elektronická, vidím, jaké hrubé nepravdy se v nich objevují. Pro dnešního člověka je v tomto ohledu těžké logicky myslet, mnozí říkají a přijímají vyložené nepravdy a nelogičnosti. Jsem pak na pochybách, jestli má vůbec cenu něco vysvětlovat.
Kromě toho je někdy těžké rozeznat neschopnost lidí logicky uvažovat na straně jedné, a na straně druhé zlobu, se kterou vědomě píší a říkají nepravdy s tím, že to druzí stejně "spolykají", protože k tomu, co slyší nebo čtou, přistupují ne podle logiky a rozumu, ale podle citu (přijímají to, co se jim líbí), podle emocí, podle zdání. Možná také proto mnozí moji přátelé a věřící lidé, kterých se to týká, nechávají za takovéhoto stavu prostě věci běžet.
Domnívám se ale, že to tak nelze nechat běžet, a nechávat mnohé, aby byli druhými „ohlupováni“, a žili v omylu.
Když sleduji současná media, zdá se mi přece jen, že se množí silné a otevřené reakce na stav politiky a společnosti (viz např. pěkný článek Martina Fendrycha na serveru aktualne.cz z 12. 9. tr. nebo skvělý článek z 12. 9. tr. Josefa Nerušila v Deníku Referendum) a různé další otevřené komentáře k vývoji na společensko-politické scéně. Je spoluzodpovědností občanů této země nenechat věci běžet. A proto píši.
S úsměvem pozoruji argumenty, které mnozí proti restitucím čerpají i z Bible, ale většinou jí nerozumějí. Je až dojemné, jakou péči mají o duchovní profil církve. Je až příliš průhledné, že jim jde především o kampaň, o získání politických bodů z atmosféry ve společnosti, kterou komunisté vytvářeli 40 let, a nyní jim slouží. Mnozí z nich se v oblasti, která se týká ústavních svobod (a právo na majetek tam patří), utíkají s dojemnou, ale podezřelou starostí o dobro církve, k Bibli. To jasně ukazuje, že jim často nejde o demokracii (ostatně to dokazují v mnoha jiných případech), o právo a spravedlnost, ale o vlastní politický prospěch. Používají metod nepravd, lží, pomluv a jiných nečestných praktik, jak jsme to viděli v prezidentské kampani. Takto se demokracie a dobré poměry ve společnosti nikdy nevybudují. O to jim patrně nejde. Uvědomují si voliči, že pak stejnými metodami budou vládnout, když budou zvoleni?
Zaznívají tak výroky, že církev má být chudá, protože Kristus byl chudý, apoštolové byli chudí, že Ježíš výslovně řekl: „Blahoslavení chudí, neboť jejich je království nebeské...“ (Lk 6,20). Někteří připomínají podobenství o boháči a Lazarovi a o jejich osudu. Od pana prezidenta jsme například slyšeli biblický citát, že „spíše projde velbloud uchem jehly, než projde boháč do nebeského království“. Těm, kteří chvályhodně argumentují Biblí a věřícím ji připomínají, bych rád řekl, že když někdo chce takto argumentovat, musí Bibli a jejímu výkladu rozumět. V době osvícenství vznikla známá věta: „Toto je kniha, ve které každý hledá svá dogmata. Hledá a nalézá“. Ta věta známená, že se s Biblí musí zacházet seriózně, abychom se dobrali pravdy (pokud těm, kdo argumentují, o pravdu vůbec jde). Při tom je nutno zachovávat určitá základní pravidla. Tedy pravdu nenajdu pouze v jedné větě vytržené z kontextu, ale v souvislosti s celou Biblí a s ostatními větami, které o určitém tématu mluví. Tím stylem, kterým mnozí argumentují, když vytrhávají věty z bezprostřední či širší souvislosti, mohu z Bible dokazovat ateismus: v žalmu 14 (a také 53) je věta: „Bůh není“. Ejhle! Ovšem ta věta je vytržena z bezprostředního kontextu, který zní: „Blázen praví...“, nebo jiný překlad: „Nerozumný si říká: Bůh není.“...
Výše uvedené věty o chudobě tedy musíme zařadit do kontextu. Stejná věta u evangelisty Matouše je rozšířená o malé slovo: „Blahoslavení chudí v duchu...“(Mt 5,1). Ježíš mluví nejen o materiální chudobě, ale o „chudých v duchu“, o těch, kteří mají ducha chudoby, tj. o těch, kteří nelpí na majetku, o těch, kdo jsou pokorní. A jinde Bible říká jasně: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu“ (Lk 16,13). K plnému pochopení těchto vět musíme citovat i další Ježíšovo slovo: „Učiňte si přátele z mamony klamné“(Lk 16,9), to znamená, užívejte majetku, který máte, k dobročinnosti, abyste si tím otevírali cestu do Božího království. Ve Skutcích apoštolů a u sv. Pavla je nespočetně důkazů, jak první křesťané zacházeli s majetkem, a jak z něho pomáhali druhým, kteří byli chudí. Takže Bible neříká jednostranně: ´nemít majetek´, nýbrž nelpět na něm a umět s ním dobře zacházet! I když majetkové narovnání není ještě uskutečněné, církev už dávno provozuje s tím, co má, dosti širokou sociální práci nejen doma, ale i v zahraničí. Stačí se podívat, co dělají diecéze v oblasti pomoci při přírodních katastrofách, v hospicovém hnutí, kolik aktivit dělají jednotlivé diecéze v cizině, adopce na dálku aj. I Svatý stolec se široce angažuje (viz nedávno vydaná statistika „Aktivity Svatého stolce za rok 2012“, např. velká řada milionů dolarů na sociální pomoc, které papežská rada Cor unum po celém světě rozděluje).
Výroky Bible o chudobě jsou osobní, individuálně etické postuláty, chápané jako důležitá orientace pro osobní postoje křesťana, nelze je aplikovat na instituci, která má od Krista stanovené úkoly, které jsou i v kodexu kanonického práva v kapitole o majetku jasně formulované (viz kánon 1254, § 2). V prvním kánonu této části je jasně řečeno, že církev vlastní majetek k „dosažení cílů sobě vlastních“. Biblická argumentace těch lidí plete dohromady požadavky osobní etiky a ctnosti a majetek jako nástroj k dosažení cílů církve, které jsou zaměřeny k dobru společnosti. Ti, kdo takto argumentují, prozrazují, že jim jde o vlastní emoce, nikoli především o dobro společnosti. Obecně je dnes velmi zřetelné, že mnohým politikům většinou o dobro společnosti a o duchovní hodnoty v ní nejde. A tak vlastně lze nepřímo dovodit, že mnozí nechtějí, aby církev měla nástroje pro svou práci pro společnost. V počátku 90. let řekl jeden přední politik: musíme dát pozor, aby se církev nestala politicky a ekonomicky příliš silná. Tento boj se vlastně vede nepřímo v rámci destrukce hodnot demokracie a společnosti a jejího fungování. Na majetek, který by se církvi nevrátil, už čekají mnozí, kteří by ho chtěli rozkrást, jako dosud rozkrádali ve velkém společný majetek nás všech (viz každodenní zprávy o vyšetřování politků na všech úrovních, korupce, rozkrádání, tunelování. Po internetu běhá výčet toho, co politici a veřejní činitelé rozkradli). Takto tedy čtu boj proti majetkovému vyrovnání státu s církví.
Tyto licoměrné argumentace jsou průzračné, jsou určitým podvodem na těch, kterým jsou adresovány.
Různí politici a jim poplatní novináři straší své posluchače a čtenáře, že majetek pak půjde do Vatikánu. Počítají s tím, že většina nezná základní právní normy církve v Kodexu kanonického práva. V jeho V. knize pojednávající o majetku církve, se v kánonu 1254 říká: „Katolická církev může vrozeným právem nezávisle na světské moci nabývat, držet, spravovat a převádět majetek k dosahování sobě vlastních cílů“. V druhém § téhož kánonu se definuje, jaké jsou ty „vlastní cíle“: konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými“. Zde je vhodné připomenout i sociální dokumenty církve, které podrobně mluví o její sociální angažovanosti pro společnost.
V kán. 1255 se definuje, kdo jsou v církvi subjekty, které drží a spravují majetek, mezi nimi třeba místní církve, diecéze. V kán. 1256 se ještě jasněji říká: „Vlastnictví majetku přísluší pod nejvyšším řízením papežem té právnické osobě, která ten majetek zákonně získala.“ Takže správa majetku církve má přesná pravidla a nikde není ani náznak práva, že by bylo možné majetek určitého subjektu, který ho oprávněně spravuje a je jeho vlastníkem, převádět na Apoštolský stolec. Jediná ingerence této autority, která má „nejvyšší řízení“ a centrální ochranu majetku církve, je v kodexu uvedená v kánonu 1292, § 2 , že k platnosti převodu církevního majetku kamkoliv podle práva přes určitou hranici (u nás 40 milionů Kč) nebo když jde o věci cenné umělecky nebo historicky (například katedrála), „vyžaduje se k platnosti převodu dovolení Apoštolského stolce“. To je jediná možná ingerence Vatikánu.
Takže snaha psát papeži Františkovi, který má tak hluboký smysl pro chudou a který také dobře zná bibli, je opravdu úsměvné. Ti, co se o to snaží, jako například soudružka Procházková, neznají vůbec církevní právo a domnívají se, že papež dá na nějaké politické plácání, protože je dobře informován o naší zmatené politické situaci. Takovéto kroky neinformovaných lidí jen ukazují tu urputnou snahu udržovat stav společnosti, kdy neplatilo právo, ale „vůle strany a vlády“. A tito lidé by chtěli znovu nastolovat bývalé totalitní poměry pod rouškou snahy o spravedlnost. Toho by si měli voliči dobře všimnout.
Po stránce církevního práva tedy ti, kteří mají takovou „dojemnou starost“ o církevní majetek, aby nebyl převeden do Vatikánu, mohou zůstat klidní. Nám je jasné, že to jsou jen falešné argumenty, kterými nepřátelé církve pobuřují veřejnost a jen prohlubují nenávist vůči třetině obyvatel. Zatímco by jako politici, kteří mají povinnost starat se také o dobré vztahy ve společnosti, měli naopak ty pozitivní vztahy rozvíjet, a ne je ničit. I toto je jeden náznak, že politici, kteří podobné falešné argumenty užívají, nemají upřímný zájem o dobro této společnosti a nesmýšlejí s ní dobře, ale mají více zájem o osobní či stranický prospěch. Také to je varování voličům, aby i podle těchto metod posuzovali úmysly politiků, které chtějí volit.
Někteří politici a novináři mají obavy, aby se nevydalo něco, co církvi nepatří. Podmínky vydávání jsou stanoveny zákonem, který schválil parlament, a přes urputnou snahu nepřátel majetkového vyrovnání na něm ani Ústavní soud neshledal nic nezákonného. Ostatně vydávání mají v ruce státní instituce. Církevní subjekty žádají o majetek, o kterém mají doklady, že jim k 25. 2. 1948 patřil. Stát nevydá to, na co tyto subjekty nemají právo. Obava o prolomení stanovené hranice je také nepřátelská propaganda. Některé církevní subjekty mohou třeba nevhodně podat žádost i o takový majetek, ale jestliže státní instituce dokáží, že to tomuto subjektu před 25. únorem nepatřilo, majetek prostě nevydá. Jde o zbytečné propagační řeči.
Co říci k argumentům, že církvi majetek vůbec nepatřil? Komunistický režim suspendoval v r. 1964 pozemkové knihy jako nástroj, který měl ve věci vlastnictví sílu zákona, a vyřadil je z užívání, protože žádný zákon jim nebyl svatý a s majetkem si dělali, co chtěli. Od středověku v této oblasti platily zemské desky a v 70. létech 19. stol. byly pořízeny pozemkové knihy. Všem pochybovačům bych dopopručil, aby si prostudovaly proces, jak pozemkové knihy vznikaly. Když byly sestaveny, zápisy v nich byly delší čas vystaveny na veřejných úředních místech s výzvou, aby se přihlásil každý, kdo má „lepší právo“ k jakémukoliv majetku v knihách zapsanému. Co po takovémto „referendu“ zůstalo v knihách zapsáno, je platným zákonem o vlastnictví. Pak všechny řeči, že majetek církvi nepatří, by musely přeargumentovat tyto skutečnosti. I změny ve vlastnictví majetku po komunistickém uchopení moci musely být učiněny na základě zákona (i když si totalitní režim, nerespektující žádné právo, mohl udělat zákony, jaké se mu líbily). Takže, kdo takto argumentuje, ohlupuje lidi.
Některé strany a různí politici by chtěli revidovat náhrady za majetek, který nelze vrátit. Náhrady byly vypočteny ve spoluráci se špičkovými experty společnosti Ernst & Young. V r. 2008 se touto otázkou zabývala i prozatímní komise parlamentu. Odborníci z Národohospodářské fakulty VŠE v Praze pak dne 27. listopadu 2008 vypracovali pro dočasnou komisi PSP ČR pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi „Odpovědi na otázky“, kde je na deseti stranách shrnut výsledek expertýz. Na závěrečné stránce je „souhrnná bilance“ která srovnává výdaje státu na církve v letech 1948-2007 a vedle toho zisky, které stát církvi nevrátil. Ty činí 168,6 miliard. Ještě by byly další položky, které podle komunistického zákona o hospodářské zabezpečení církví č. 218/1949 by církvi patřily a stát jí je neposkytl. Myslím si, že když se církve dohodnou se státem, že jí stát tento dluh zaplatí, pak bude možné jednat znovu i o náhradách za nevrácený majetek. Jinak by snižováním dohodnutých náhrad pokračovalo okrádání církve demokratickým režimem. Doporučuji těm, kteří o revizi přemýšlejí, aby si prostudovali tento dostupný materiál spolu se zprávou předsedy komise Janem Kasalem. K tomu je třeba ještě připomenout, v jakém stavu se majetek vrací, kolik investic budou vyžadovat opravy atd. To ať také vezmou na vědomí ti, kdo přicházejí s myšlenkou snížit finanční náhrady.
Platy kněží, jako vysokoškolsky vzdělaných osob, byly na rozdíl od jiných osob v pedagogické oblasti velmi diskriminační. Zatímco u jiných osob z této oblasti byly platy pravidelně valorizovány, u kněží zůstávaly většinou stále na stejné úrovni. Za sociálně demokratické vlády slíbil p. Škromach, že tuto diskriminaci napraví, ale slib nesplnil. Když byl na věc dotazován, sdělil, že prý nebyly peníze.
A konečně, majetkové vyrovnání bývá doprovázeno kladným argumentem, že vyrovnání přinese odluku církve od státu. Ale i tento názor, i když je pozitivní, je jen částečně pravdivý, protože odluka církve od státu je už dávno zakotvena v naší ústavě, jen dlouhé neřešení majetkového vyrovnání způsobovalo fakticky ekonomickou závislost církve na státu, i když státní příspěvek na platy duchovní nedával stát ze svého, ale z církevního, z majetku, který neprávem držel a využíval. Ostatně pojem „odluky“, jak se vyvinul po Velké francouzské revoluci, už dnes v této podobě vlastně neplatí, protože mezi státy a církvemi je tolik společných otázek, které je zapotřebí ve stálém vzájemném dialogu řešit (např. umělecké památky). Proto se v posledním století vyvinul jako model vztahu „kooperace“, který nahražuje starý model „separace“.
Vím, že některé otázky takto otevřeně traktované, jsou nepříjemné, ale demokracie je diskuse, proto jsem si to dovolil. Ujišťuji, že jsem se snažil zůstávat v pravdě, o kterou mi vždy i v komunismu šlo a za kterou jsem si vytrpěl své.
Miloslav kardinál Vlk