F. Mikeš: Sliby chyby
Zveřejňujeme text někdejšího prvního náměstka ministra kultury Františka Mikeše, ve kterém reaguje na některé přetrvávající výtky proti zákonu 428/2012 Sb., kterým se mají napravit některé křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v dobách nesvobody. Článek si můžete přečíst v plném znění.
Sliby chyby
Před nedávnem vytvořila vláda České republiky monitorovací výbor k naplňování zákona, kterým se mají zmírnit některé křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Tento výbor by měl asi přesvědčit některé voliče, že sociální demokracie plní svůj předvolební slib, že zabrání vyrovnání státu s církvemi. Jiný význam ustavení výboru mít nemůže. Vláda totiž musí dbát na dodržování všech platných zákonů a v případě potřeby může poslanecké sněmovně navrhovat jejich změny. Pro kontrolu naplňování výše zmíněného zákona má vláda k dispozici příslušné orgány a ministerstvo kultury připravilo, a Český statistický úřad vydal, vyhlášku k zajištění evidence vydávaného majetku. Může tedy být otázkou, co monitorovací výbor vlády bude dělat, jak se bude scházet a jaké budou výstupy z jeho jednání.
Pokud by se vláda měla k něčemu zásadně vyjádřit, tak k levicovému popichování, že zákon může prolomit poválečné dekrety presidenta Beneše nebo hranici pětadvacátého února 1948. Ale i to má svůj základ. Karel Marx v jednom ze svých děl uvedl, že náboženství je opiem lidstva. Že je útěchou utlačované dělnické třídy, která trpí utlačováním v nespravedlivém společenském uspořádání. Marx v tomto díle mimo jiné říká, že není nutné začít zrušením náboženství, ale změnou společenského uspořádání. Zánikem třídní společnosti pak jako nadbytečné zanikne i náboženství. Boj proti náboženství považují Marx a Engels za jednu z nejdůležitějších součástí ideologického boje proletariátu. V tomto způsobu uvažování zůstává náboženství, a tedy církve, ideologickou hrozbou pro ty, kdo neopustily myšlenku socialismu, jako nejspravedlivějšího společenského uspořádání. Na tom principu založil minulý režim svůj vztah k církvím. Podřídil je státnímu řízení tím, že jim odebral majetek a stát financoval církve na základě svého zákona. Tím omezil církve v duchovní oblasti a znemožnil jim plnění sociálních a vzdělávacích služeb pro potřebné. Tento výpadek stát nikdy úplně nenahradil. Návrat k původnímu stavu znamená i návrat k majetkové podstatě. To znamená vrátit církvím možnost být ve své činnost ekonomicky soběstačnými. Pokud tedy kdokoliv zpochybňuje ekonomické nároky církví, musí tomu předcházet odpověď na otázku, koho tedy stát po roce 1948 zestátňoval.
Občas se také objeví nápad omezovat církvím navrácená vlastnická práva. Možná stojí za to připomenout, že Ústava ČR nerozlišuje druhy a typy vlastnictví. Je jenom jedno vlastnictví a tomu je ústavou přiznána úplná ochrana. Tyto úvahy možná vychází z toho, že v minulosti bylo církevní vlastnictví považováno za jeden z druhů nežádoucího vlastnictví soukromého.
Zákon, kterým se mají napravit některé křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v době nesvobody tedy platí a usnesením Ústavního soudu je potvrzen jako součást právního řádu České republiky. Na jeho základě jsou sepisovány dohody mezi církvemi jako oprávněnými osobami a státem jakou povinnou osobou k vydávání majetku, který je zákonem k tomu předurčen. Důkazní břemeno je v tomto procesu na straně církví. Ony musí prokázat, že v zákoně určeném čase majetek vlastnily a že o něj přišly v důsledku křivdy. Jiný postup by byl porušením zákona, za který by nesl odpovědnost ten, kdo porušení zákona způsobil.
František Mikeš