Co jsou církevní restituce
Termín „církevní restituce“, tak jak je v poslední době používán, je z pohledu zákona o majetkovém narovnání poněkud zavádějící. Označuje totiž pouze jednu část tohoto zákonem daného narovnání vztahů, a sice navrácení budov a půdy, které byly před r. 1989 v majetku státu (konkrétně Státního pozemkového úřadu ČR a Lesů ČR), tedy pouze 56% původního majetku, o který církve a náboženské společnosti přišly. Vhodnější je obecnější termín „majetkové narovnání“, který již zohledňuje i finanční náhradu ve výši 47,2 mld. Kč v průběhu následujících 30 let za majetek, který nemůže být navrácen a příspěvek na podporu činnosti, který bude vyplácen po dobu následujících 17 let a bude rok od roku snižován.
Církevní restituce je tedy obecnější termín užívaný pro navrácení církevního majetku, který byl dříve některým církvím a náboženským společnostem znárodněn. V Československu se toto dělo v několika vlnách, nejdříve za josefínských reforem, později v rámci pozemkové reformy za první republiky a poté především po nástupu komunistického režimu k moci. Církve měly přijít až o 2 500 budov a až o 200 000 hektarů pozemků (lesů a orné půdy). Užití tohoto výrazu není z pohledu zákona o majetkovém narovnání příliš vhodné.
Díky přijetí tzv. výčtového zákona v roce 1990 bylo církvím navráceno pouze 200 budov, především kláštery. Zákon o úplné restituci nakonec neprošel, což způsobilo mnohé legislativní problémy – počítalo se totiž s návazností jiných zákonů. Například zákon o půdě tak způsobil blokaci převodů církevního majetku až do doby, kdy bude schválen zákon o úplných církevních restitucích. To se stalo až v roce 2012.